|
Pink Panther (efekt “Clouseau”) 
Blake Edwards patřil na přelomu sedmdesátých let rozhodně ke špičce producentů lehkých společenských komedií z prostředí tzv. “high society”. Lidí bez starostí žijících od večírku k večírku, bez starostí průměrného občana, rozhodně patřících mezi “krásné a úspěšné”. Pink Panther je komedie, kterou tvůrci zamýšleli zařadit mezi dlouhou řadu jiných podobného druhu. Hrdinové jsou krásní, bohatí, úspěšní, charismatičtí, charakterní. Patří mezi vyvolené, kterým není dopřáno plahočit se denně za výdělkem a mohou se tak zcela svobodně věnovat společenskému životu.
V porovnání s hlavními představiteli “high society” ztělesněnými tehdejšími hvězdami ostře kontrastují postavy inspektora Clouseaua, policejního prefekta a pojišťovacího agenta Tuckera. Jsou nízcí nejen výškou své postavy, ale i způsobem neohrabaného chování, oblečením a mírně poníženým postojem. Patří mezi tolerovanou “spodinu”, tudíž by (podle původního scénáře, žánrového záměru i zažitým schematickým hrám s divákem) neměli patřit mezi kladné hrdiny. Jejich plahočení se za sympaticky charismatickým fantómem je v porovnání s ním směšně těžkopádné a veskrze neúspěšné. Původním záměrem autorů bylo vytvoření přesné žánrové komedie, která by si nekladla za cíl nic víc, než pobavení a “podívání” do dalekého prostředí vyšší společnosti. Přes oslnivé obsazení a perfektně napsaný scénář však vyšla komedie Pink Panther jako úplně jiné dílko. Mezi perfektně upravený a společensky vhodný svět vtrhl živel v podání malého francouzského inspektora - inspektora Clouseau. Začleněním tohoto zdánlivě nedůležitého prvku, který měl sloužit jen pro pobavení, se však otočila celá koncepce a film přestal být žánrový. Kdyby se Peter Sellers podřídil zcela scénáři a nevytvářel svou postavu tak živým způsobem, inspektor Clouseau by se nám na plátně jevil jako “malý” člověk, kontrastní deska, na které se odráží oslnivý lesk hrdinů. P. Sellers však přistoupil k této roli evidentně tvůrčím způsobem a zcela tak zastínil prvotní záměr režiséra a producenta Blakea Edwardse natočit bezproblémovou komerční komedii. Vytvořil něco, co by se mohlo nazvat “efektem Clouseau”. Místo funkce “kontrastní desky” přerůstá náhle jeho postava rámec scénáře a strhává na sebe větší pozornost diváka, než by ve správném díle tohoto žánru bylo “vhodné”. Přestává náhle plnit prázdná místa určená jen pro pobavení a nutí diváka se s malým inspektorem ztotožnit, přemýšlet nad ním, nad jeho problémy, nad reálností postav, které jsou na plátně s ním. Místo směšnosti vzbuzuje úsměvnou lítost svou marnou snahou udělat vše co nejlépe a nejprofesionálněji, marnými pokusy včlenit se mezi vybranou společnost a posedlostí chytit zločince, která ho žene do záhuby. Je tak zaslepen, že si neuvědomuje fakt, že fantóm dávno zločincem není a v průběhu filmu se spíše stává “kořením” nudného společenského života, jediným prvkem, který obstarává tolik ceněnou zábavu pro “high society”. Malý inspektor, který je paradoxně jedinou realisticky napsanou figurou celého filmu, na sebe strhává všechnu pozornost a ztotožnění diváka. Je posedlý svou prací a “správnými věcmi”, je až dojemně trpělivý ve vztahu k ženám a slepý vůči jejich záporným vlastnostem. Stojí si tvrdošíjně za svými názory i metodami a jako malý David bojuje proti Goliášovi celého filmu - pohádkově vykreslené vyšší společnosti. Místo obvyklého a standardního ztvárnění postavy tedy Peter Sellers nechal vzniknout fenoménu “efektu Clouseau”. Stal se jedinou “dýchající a živou” bytostí filmu, která se nehodlá smířit s faktem, že je “trpěna”, a tím tak zákonitě překonal krásu i charisma v té době mnohem úspěšnějších hereckých hvězd. Divák sice nereagoval podle původního záměru tvůrců, ale nechal vzniknout svým okouzlením postavu jednoho z nejslavnějších detektivů (tedy vlastně antidetektivů) světové kinematografie. Pozorujeme-li nápadně krásnou, bezstarostnou, nadanou, inteligentní a bohatou společnost, neubráníme se malému srovnání. Čím se od nás liší? Tím, co bylo zmíněno výše? Naprosto úplnou odpověď nám dá právě Peter Sellers v průběhu celého filmu. Jeho inspektor miluje svou práci, je mu nutností, obživou, i když je mu zdrojem mnoha nepříjemných situací, zatímco se sir Charles oddává roli fantóma jen tak pro pobavení. Vidíme-li “high society” ve společenském víru, je nám přirozené, že všichni umí tančit a nenuceně se baví. Inspektor zatím neumí hovořit o ničem jiném než o své práci (práce je jeho posedlostí, životem), vykazuje v pohybu silné prvky arytmie. Další pohybovou odlišností je inspektorova chůze. Místo elegantního pohybu uvolněného člověka a takřka tanečních kroků Davida Nivena, vidíme prkennou chůzi či nervózní přešlapování. Inspektorovým nepřítelem není jen okolní svět, předměty v něm, lidé, ale i jeho vlastní tělo, se kterým si tak často krásně neví rady. V celkovém pohledu je tedy efekt “Clouseau” článek, který ukazuje divákovi v zrcadle jeho nesmyslnou touhu ztotožnit se s neživými hrdiny komedie z prostředí “high society”. Stejně jako inspektor nemá většina z nás dokonalé tváře, chování či konta, a tak se rádi oddáváme snění a díváme se na množství pozlátek, abychom si vytvořili iluzi bezstarostného života (ekvivalent k tak staré tradici ráje, El dorada apod.). A stejně jako inspektor zůstáváme jen u snění nebo předem prohraného boje s nemožným. Místo kontrastní desky vytvořil Peter Sellers živé zrcadlo, které zůstává po dobu celého filmu šibalsky a mírně “kousavě”otočeno do publika. A tak efekt “Clouseau” přerostl do nového fenoménu a nového žánru filmu - vznikla poprvé takto kompletně vykreslená postava antidetektiva. Tvůrci ji rozvinuli s pomocí Petera Sellerse k dokonalosti v dalším pokračování bláznivých dobrodružství inspektora Clouseua, který tak mohl směle začít zápolení s “moderním zločincem”. |