|
Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb Všudypřítomná lidská tvořivost 
Spojit dva naprosto opačné prvky do jednoho fungujícího a živého celku není jen věcí novátorskou, ale i obdivuhodnou. Takto zdánlivě nelogickou cestou se vypravil britský režisér Stanley Kubrick, když zfilmoval knihu “Red Alert”. Do obvyklého a předem definovaného žánru katastrofických filmů “propašoval” jemně hořkou komedii. Komedii, která nejen obrací pravidla svého žánru, ale i poukazuje na zvláštní konflikt současného světa, konflikt mezi lidskou tvořivostí a pudem sebezáchovy.
Ačkoliv je Dr. Divnoláska filmem katastrofickým (tj. zabývající se katastrofou a sledujícím chování lidí v atmosféře extrémního ohrožení), uchovává si nejen svěžest inteligentní komedie, ale paradoxně i principy klasické tragédie, jak ji definoval Aristoteles ve své “Poetice”. Princip marného boje s osudovou nebo společenskou determinací. Trpkým vtipem S. Kubricka, že tu lidstvo bojuje s nepřítelem sobě nejbližším a o to nesmyslnějším - se svou vynalézavostí. Výše zmíněný konflikt je tak hlavním tématem dramatické linie příběhu. Tématem vedlejším se pak automaticky stává rozpor mezi teorií a praxí různých lidských činností. Hlavní téma je ale nejen překvapivě zdánlivě nesmyslné, ale po hlubší úvaze až krutě přesné. Lidská vynalézavost a tvořivost prakticky nezná hranice. Proniká všemi obory různých odvětví od politiky, vojenství, až po nejposlednějšího poslíčka a s dravostí sobě vlastní mění život, životní tempo i životní zvyklosti všeho kolem sebe. Kdybychom se zamysleli nad tím, jak rychle zasahuje do soukromí i do věcí zdánlivě nepozorovatelných, mohli bychom se snadno domnívat, že se skutečně jedná o “spiknutí” nebo “ohrožení” našich životů. Protože se však jedná o lidskou tvořivost (a to je vlastnost zdánlivě ušlechtilá), nepřipadáme si ohroženi, naopak její postup vítáme. V okamžiku, kdy by se však její “tvář” jen mírně změnila, lidstvo by reagovalo obranným opatřením, protože by se právem domnívalo, že se jedná o nebezpečného vetřelce. Nosným pilířem takové zdánlivě jednoduché úvahy, která vyvolá celý konflikt ve filmu je postava generála Rippera - velitele letecké základny. Generál Ripper se zmýlí ve svém pohledu na lidskou tvořivost, jednoduše ji zamění za ve své době tolik zmiňované “komunistické spiknutí” a z titulu své pravomoci využije “bezpečnostní pojistky” k tomu, aby se svým způsobem s tímto problémem vypořádal. Od tohoto okamžiku by se mohlo zdát, že je buď opilý nebo pohlcen svou paranoiou. Ale zamysleme se nad tímto krokem ještě jednou. Vojenští činitelé a propaganda Studené války, kterou jsme se sice naučili brát s rezervou, ale nijak tím neotupili její ostří, se pohybují každý den na hranici takového paradoxu. Podstata propagandy tkví v přísně dodržovaných principech při sdělování jakékoliv skutečnosti široké veřejnosti, kteří jsou v té chvíli cílovou skupinou. Generál Pentagonu se sice nemusí stát členem takové skupiny a mohlo by se zdát, že do ní vůbec nepatří, ale i když ho spíše cítíme jako součást propagandy a skupiny “zasvěcených”, neznamená to, že by pod jejím vlivem nebyl. Právě opak je pravdou. Většina vojenských činitelů byla svého času terčem soustředěné propagandy jak na jedné tak na druhé straně. Principem propagandy je také fakt, že přesně označuje věci, které se pod jejím zkresleným pohledem mění podle trendu na správné nebo špatné. Lidskou tvořivost nevyjímaje. Generál Ripper není špatný voják ani špatný občan, ovšem stává se obětí své vlastní tvořivosti a propagandy Studené války a reaguje podle svého nejlepšího přesvědčení a občanské poslušnosti. Vědomí, že je jediným, který je přesvědčen o správnosti své teorie, ho přivádí k akci, jejímuž průběhu nelze zabránit. Tak, jako nelze zabránit jakékoliv formě tvořivosti. Akce ovšem vyvolává reakci. Reakce lidí, kteří názory generála Rippera nesdílejí jsou naprosto přirozené jejich profesím i zkušenostem. Střetnou se tu však ještě s jiným nepřítelem a tím je konflikt mezi teorií a praxí, který se tak stává vedlejším tématem celého Kubrickova díla. Proti prezidentovu postoji pak stojí vypracované studie příslušného ohrožení, proti standardním předpisům lidský faktor chyby. Model katastrofy je tak převrácen naruby. Člověk se brání sám sobě, sám sobě se stává katastrofou. Kdyby nebylo postavy generála Rippera, schema postav filmu by mělo přesný tvar právě propagandistického filmu z období Studené války. Prezident je zodpovědný muž, přesně konající své povinnosti politika, velitel ztraceného bombardéru je čestný, hrdý, vlastenecký a abnormálně obětavý, členové štábu jsou sehraní profesionální. S. Kubrick zde chytře vpravil i určitý zcizující prvek - prvek lidství, který bychom v jiném podobném filmu těžko hledali. Ačkoliv by se mohlo zdát, že kladným hrdinou je prezident “imperialistického” tábora, jeho protějšek je přesně vykreslen právě jako člověk a dýchající bytost víc, ačkoliv ho za celý film nespatříme. Bytost se svými slabostmi i potřebami. Proti marné snaze perfektně sehraného týmu pak stojí obyčejná lidská bytost, která reaguje obyčejným způsobem. A ačkoliv se jedná zdánlivě o “nepřítele”, je nám jeho postava paradoxně bližší. Tím je opět docíleno perfektního efektu “obrácení naruby”. Přistoupíme-li pak na Kubrickova pravidla filmové narace akceptujeme-li jeho hru s lidskými vlastnostmi a již tolikráte zmiňovanou nezničitelnou tvořivostí, objevíme jemný humor s výrazně nadčasovou platností. Sellersovy postavy jako rozcestí V samotném příběhu by se mohlo zdát, že jsou postavy, které ztvárnil Peter Sellers jen vedlejšími rolemi, nedůležitými figurkami. Opak však zůstává pravdou. Při bližším pohledu zjistíme, že mají společného nejen představitele, ale i několik zdánlivě nedůležitých vlastností. První je jejich funkce na místech, kde se nacházejí. Kapitána britského letectva bychom asi na americké základně nehledali. Stejně tak zodpovědného necharismatického úředníka ve funkci prezidenta Spojených států nebo nacistického vysloužilce ve službách Pentagonu. Všichni tři jsou zdánlivě na nesprávných místech v nesprávný čas. Další funkcí postav je mistrné balancování v úhlech pohledu. Každá z jejich akcí a zásahů do děje příběh nejen pozmění, ale i upozorní diváka na možná jiná kritéria, kterými by se děj dal posuzovat. V nesmyslné mašinérii (“Mír je naší profesí”) letecké základny pak zůstává kapitán Mandrake světlým bodem lidského rozumu, který ovšem zcela postrádá potřebnou razanci, ve válečném sále Pentagonu je prezident (přes všechny kladné vlastnosti snahu) jen hříčkou osudu a akcí podřízených, Dr. Divnoláska pak světlou nadějí lidstva, i když bychom jeho postavu mohli právem zařadit do příčin původu podobných katastrof. Všichni tři jsou ve svém pohledu na věc sami, všichni jsou zdánlivě nesamostatně unášeni proudem událostí. Mistrně napsané role nejsou tedy vůbec figurkami nebo vedlejším doplňujícím prvkem příběhu. Naopak jsou stvořené k tomu, aby příběh vedly, hodnotily, pozorovaly a stávaly se tak mezníky marného boje s lidskou tvořivostí. Kapitán Mandrake Britský důstojník má zcela jasně určenou funkci. Je to muž, který je ostrým kontrastem generála Rippera. Aby S. Kubrick otupil ostří propagandistických schemat, která použil, musel mistrně vymyslet způsob, jakým nechá vyniknout bláznivé posedlosti velitele základny. Jedním z osvědčených řešení je připsání dostatečně odlišného partnera. Tak, aby mezi postavami vzniklo konfliktní pnutí, které je nutí vytvářet akci a prožívat nové situace. Kapitán Mandrake je generálovi partnerem rozhodně rovnocenným. Na kolik je velitel základny přesvědčen o své pravdě, natolik si uchovává britský důstojník odstup. Je-li Ripperovou dominantní vlastností vášeň a přesvědčení, Mandrake má v sobě pravý opak - rozum a pochybnosti. Tragickým prvkem mnoha příběhů je chvíle, kdy váhavý rozum ustrne přemožen hrubou silou slepé víry. A nejinak je tomu i zde. Princip “vyhoření” vášně a přetrvání rozumu je však zcela nefunkční jako kladné řešení, uvědomíme-li si, že rozhodující veličinou je čas. A tak je kapitán v dominantní roli jako “odraz” bláznivosti celé propagandy jako správný zástupce rozumu se dostává ke slovu až v samotném závěru filmu. Aby se mu ale dostávalo patřičné pozornosti, musí si ji vynutit dočasným přijmutím metod vojenské mašinérie - metod “hlasitější” nikoliv logičtější argumentace. Zvláštní pozornost rozhodně zasluhuje pohybové ztvárnění jednotlivých postav Petera Sellerse. Výše zmiňovaného kapitána britského královského letectva ukázal P. Sellers jako muže přirozených pohybů, bez výrazné mimiky. V okamžiku, kdy se však postava ocitá uprostřed palby, vidíme zcela zásadní přeměnu. Letec, který je zvyklý bojovat ve vzduchu se cítí svázán stěnami, kde je zamčený, ustrne strachem a místo jistých pohybů a mluvy vidíme prkenného muže, který se snaží předstírat vstřícnost šílenému veliteli křečovitým smíchem, nucenými vtipy a těžkopádným rozptylováním jeho pozornosti. Jedním z typických gest P. Sellerse je pak kolébání se, držení loktů těsně u těla, křečovitě sevřené dlaně. V okamžiku, kdy však střelbz utichne, vrací se kapitánovi jeho klid a jisté držení těla. prezident Murphy Funkce prezidenta Spojených států je takřka ve všech filmech západního světa ryze spasitelská. S. Kubrick ve filmu “Dr. Divnoláska”, ale představil člověka jiného typu. Murphy by se rád Spasitelem stal, avšak doplácí na svou minulost, ve které příliš chyboval svým submisivním postojem ke svým podřízeným. Jeho postava je pravým opakem “prezidentů”, jak si je představuje společnost pod vlivem propagandy Studené války. Funkce postavy Murphyho je vrátit představu tam, kde by správně měla být. Ačkoliv by se chtěl stát charismatickým výjimečným mužem, rozhodně se mu nedaří vymanit se z principů “běžných postupů”, které činí z prezidentů jen loutky nebo tváře podřízených organizací a mocných “šedých eminencí”politického světa. Charakter zdánlivě obyčejného úřednického muže je však o to vzácnější, uvědomíme-li si, že se snaží o nemožné - vyniknout jako vůdce, ačkoliv jím není. Stává se obětí vlastního přesvědčení a minulých “správých” činů, jakým byl nesporně podpis bezpečnostní “pojistky” - plánu R, který se otočil proti němu. Pravdou v životě pak zůstává, že I sebelépe promyšlený a dobře míněný čin se může zvrátit do katastrofy obrovských rozměrů. Protějškem prezidenta Murphyho, snaživého a až přehnaně poctivého (rychlost, s jakou byl samozřejmě ve válečném sále je udivující), je neviditelný prezident Kysov. Člověk živelného typu, mistrně vykreslený reakcemi P. Sellerse (de facto je jeho čtvrtou rolí filmu). Kysov je muž, kterého úděl prezidenta jako loutky netrápí, naopak je mu milý a přijímá zcela jasně všechna “pro”, která s tím přicházejí, aby si všech “proti” nevšímal a ignoroval je. S. Kubrick dal v postojích obou prezidentů jasně najevo, co si o politické mašinérii myslí. Zlaté pravidlo “nedělá-li se nic, nic se nezkazí” povýšil v postavě prezidenta Spojených států na základní politickou pravdu. Přesně pasujícími k charakteru prezidenta jsou i Sellersovy pohyby. Herec představil Murphyho strohými přesně vyměřenými gesty, mírně podmračenou tváří člověka, který se trápí svými starostmi. Ve vypjatých situacích naznačil rozrušení jen rychlými pohyby očí, které jsou za silnými čočkami brýlí nenápadné, nepostřehnutelné, ale přeci patrné. Stejně jako kapitán Mandrake i prezident pak zůstává přemožen hrubší silou, kterou jsou v jeho případě zavedené postupy a předpisy, a tak oba vystupují takřka jako klasičtí tragičtí hrdinové. doktor Divnoláska Funkce této postavy je zdánlivě nejméně důležitá. Kdyby však nebylo lidí jeho typu, kteří dali svou tvořivost do služeb propagandy, podobný (ač ryze hypotetický) konflikt by nikdy nenastal. Jeho charakter je však natolik předurčen k podobně šílené činnosti, že ho vášeň a génius pro tvoření a vymýšlení zcela determinují a činí z něj také nenápadně tragického hrdinu. Postava nám osvětluje mírnou “sci-fi” vizi S. Kubricka, jako symbol sebezničující lidské tvořivosti ukazuje a vede k řešení, jako symbol absolutní nesmyslnosti uzavírá katastrofickou tečku příběhu zázrakem. V okamžiku, kdy doktor vstává z vozíku, si uvědomíme, že s ním vstává i celá mašinérie politiků, Studené války i zbrojení, která se ocitla zdánlivě na počátku a zničením celé planety tak paradoxně otevírá pro sebe nový prostor k tvoření dalším a dalších propagand. Ačkoliv je tedy postavě dr. Divnolásky věnováno zdánlivě nejméně filmového času, jako osobnost i symbol, jakým rozhodně je, prostupuje celým příběhem od začátku do konce. Peter Sellers ztvárnil mimicky i pohybově tuto postavu přesnými odlišnostmi odjiných lidí. Tak, aby nechal vyniknout její děsivé nesmyslnosti. Přesun z místa na místo je nepřirozený umocněný podivným chováním jeho pravé ruky, jedinou zdánlivě zdravou částí jeho těla je mimořádný mozek velikého vědce, který je ale stejně tak děsivý svým pohledem na svět. Pohledem člověka, který díky němu umí přežít takřka za všech okolností, který si ho sílu plně uvědomuje, a tak si nepřipouští jakékoliv nebezpečí. V situacích, kdy se pak civilní prezident děsí, se dr. Divnoláska naopak tiše směje (P. Sellers dodal charakteru vizáž jisté “natěšenosti” také tím, že zcela potlačil chuť mrkat a tím docílil zvláštní “rozzářenosti”) a těší se na situace, které bude muset svou tvořivostí řešit a které také svou tvořivostí vyvolá. Je jí natolik posedlý, že si neuvědomuje existenci jiných bytostí a stává se tak nenápadným varováním svou děsivou podobností k “člověku” chápeme-li tento pojem abstraktně. |