|
Being There Život je stav mysli... 
Když se J. Kosinski, autor knižní předlohy a scénáře filmu “Byl jsem při tom” dověděl, že postavu Chanceho má hrát Peter Sellers, byl rozhodnut odstoupit od smlouvy o autorská práva a projekt stornovat. Na jedné z mnoha tiskových konferencí se dokonce nechal slyšet, že je přesvědčen o neschopnosti Petera Sellerse zahrát Chanceho jako postavu, kterou doopravdy napsal a vytvořil. Svět znal tehdy Petera Sellerse jako bláznivého inspektora Clouseau, který bojuje s celým světem o svou důstojnost – důstojnost, jak ji chápe Clouseau a ne svět. V mnoha komediích se snažili autoři napodobovat nebo jen citovat z nepřeberného množství soubojů s předměty běžného života (jak je insp. Clouseau předváděl na každém svém kroku), ale nikdo si nedokázal “nerozumět” třeba s nábytkem (A shot in a dark) nebo vysavačem (Pink panther strikes again) tak skvěle jako Peter Sellers.
Faktem zůstává, že poté, co si herec roli Chanceho přečetl, věděl, že je jediný, kdo by ji mohl hrát a jeho víra zcela pohltila i odpůrce. Dokonce se prý v průběhu natáčení svěřil režisérovi, jak je mu Chance blízký a nakolik se jím cítí být. Postava Chance je vlastně zdánlivým předchůdcem nedávno komerčně velice úspěšného “Forresta Gumpa”. Srovnáme-li však oba muže, všimneme si, že u každého z nich je zvýrazněna jiná vlastnost nebo odlišující skutečnost. Zatímco Forrest je člověkem dokazujícím prvek relativity našeho světa, Chance je bytostí, která světem proplouvá nejen jako čiré zrcadlo, ale především jako čistá duše, která nutí své okolí uvědomit si více vzácnost života a vlastní bytí. Chance je postava, která nemá některé lidské vlastnosti (a víceméně takové, co člověku dodávají zkušenosti a zklamání). Ačkoliv se nabízí jednoduché označení “malé dítě”, ani to není přesné a dokonce to neodpovídá charakteru hlavního hrdiny. Chance nemá ani některé dětské vlastnosti; je bytostí, která zná svět jen z televize, není vtažena do šíleného tempa našich životů a (kdykoliv se mu něco nelíbí, může přepnout kanál ovladačem) skutečným světem je pro ni tichá atmosféra zahrady. Chance je vlastně čistou existencí lidského ducha. Nezná ani strach, hněv ani jiné emoce vycházející z extrémních situací, které nás od malička formují. Jeho nezasaženost, jeho reakce na okolí, jeho zdánlivá prázdnota šokují nejen filmový svět okolo, ale I diváka samotného. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se svou naivitou vrhá ve světě do šílených situací a každou chvíli se mu přihodí něco špatného, znovu a znovu nás přesvědčuje, že přístup se strachem život ubíjí a skutečnou prázdnotou trpíme my. Stejně tak reagují i hrdinové filmu. Kdo by z nás ale nebyl překvapen tak pozitivním přístupem, jaký předvádí přes dvě hodiny zahradník Chance ? Celý svůj život si věci, které se mu nelíbily, mohl přepnout nebo vypnout a jedinou konstantou pro něj byla zahrada. Dobrá zahrada vyžaduje opravdu péči a lásku, a tak v okamžiku, kdy “starý pán” umírá, nastává zvláštní (leč nevyhnutelný) moment. Je jím nenápadné “rozšíření” zahrady. Chance přijímá svět venku jako jen o trochu větší zahradu. Je to přirozené, protože nic jiného “hmatatelného” pro něj světem nebylo, a tak na okolí aplikuje vše, co se ze své zahrady naučil. Změní se ale také jiná věc. Stejně jako k prostředí, přistupuje tak i k lidem, které potkává. Všechny pak natolik šokuje, až se stává legendou. Chance si však ostatní postavy neuvědomuje jako lidské bytosti. Jedinými lidmi, které potkával a znal byl “starý pán” a černošská služka Luisa. Tito dva jsou pak pro něj autoritou a promítá si je i do ostatních, které pozná. Z hloubky duše k nim však přistupuje instinktivně jako ke květinám nebo stromům, jedná s nimi tak, přesvědčuje je o své laskavosti a šokující citlivosti. A stejně tak i mluví. Jeho věty jsou prosté a přímé, týkají se péče o zahradu, vycházejí ze zkušeností, které nabyl. Společnost, která je pak zvyklá hledat dvojsmysly, hlubší smysly nebo jen myšlenky však zůstává šokována a staví nás před otázku, jestli jsme skutečně navyklí nacházet, co chceme v Chanceových větách, nebo jestli je to tak, že je jeho prostota opravdovou hloubkou. Většina ale hledá (a najde) zvláštní vyrovnanost až fatalismus, vzácně pozitivní přístup a sílu si ho udržet. Skrze postavu zahradníka Chance jsme schopni dojít a přesně pojmenovat to, co nám v našich životech nejvíce schází. J. Kosinski nás postavil před zvláštní kombinaci prvků, které tvoří jinde úspěšná psychologická dramata nebo satirické komedie a Chanceovým způsobem otupil všechna ostří. Aby nás pak udržel v napětí a při plné pozornosti, postavil Chanceovo odhalení do rukou doktora dr. Allenbyho, muže medicíny, který je sice také hloubavým člověkem, ale také bystřejším pozorovatelem. Je logické, že nikdo nemůže být odhalení pravdy blíže, než právě člověk s medicínským vzděláním, který se poměrně často objevuje v jeho blízkosti. A tak, i když sledujeme horečné snahy různých agentů (zdají se nám překvapivě nejméně nebezpečné), vidíme doktorovu cestu k plné skutečnosti. V okamžiku, kdy ji odhalí jsme napnuti, jak se zachová a zapomínáme (vychováni světem okolo), že nesledujeme jen obyčejnou filmovou postavu, ale také postavu lékaře, které mu jde o dobro pacienta a lidí okolo. Dr. Allenby se zachová jako skutečný lékař, humanista inteligentní muž. Plně si uvědomuje Chanceův vliv na celé okolí (možná i na nás) a tento fakt ho utvrdí v jeho postupu. Vizuálně studené a nehostinné prostředí ostře kontrastuje s Chanceovou laskavostí, živostí Eve a světem televize. Ve filmu neobjevíme prakticky žádné teplé barvy, což jen umocňuje “nelidskost”či “nehostinnost” světa okolo nás, světa, který jsme si stvořili. Na rozdíl od toho hýří Chanceova televize pestrými barvami, okouzluje jeho duši rozmanitostí a zdánlivou vstřícností. Tvůrci vizuálně realisticky ztvárnili přechody z Chanceova “světa televize” do světa skutečného, které nás mnohdy šokují svou přesností a pravdivostí. Závěrem nelze připomenout absolutně symbolický konec příběhu. Poté, co se začal nudit na pohřbu přítele, odchází Chance do zahrady, aby se po ní procházel, pozoroval její růst a život, uvolnil sevření, kterým stará větev bránila růstu mladého stromku, a v zapomnění se vykročil po vodní hladině. Nic nás ale v tvrzení “Život je stav mysli” nemůže udivit, zamyslíme se nad tichou existencí člověka, který po ničem netoužil a přeci dokázal být šťastný tím, že dělal šťastné jiné. |