clouseau.cz Pink Panther A Shot in the Dark Being There Dr. Strangelove


A Shot in the Dark
antidetektiv

Clouseau Druhý film v řadě s inspektorem Clouseauem poprvé jako hlavním hrdinou je zároveň i prvním, ve kterém se setkáváme s pozdějšími stálými postavami řady o Růžovém panterovi. Z výše popsaného efektu “Clouseau” tvůrci vytěžili maximum, nechali P. Sellersovi dostatečně široké pole působnosti a dali tak možnost vzniku tzv. antidetektiva. Detektiva, který popírá zažitou logiku postupů všech detektivů. Ačkoliv se jedná o film, ve kterém neuslyšíme o bájném diamantu ani slovo, střihové tempo, vtip i rytmus gagů si z žádným pokračováním rozhodně nezadá.
Stejně jako v prvním filmu (Pink Panther) zanechali tvůrci inspektorovi protivníka z vyšších kruhů, ale zdaleka už nezůstali věrni jeho vykreslení coby sympatického a charismatického svůdce a elegantního soupeře. Efekt “Clouseau” zde zcela přerostl lehčí žánr a dosáhl toho, že se situace “pólů” příběhu otočila. Inspektor již není ve scénáři jen směšnou figurkou, ale stává se i hlavním hrdinou v kladném slova smyslu, antidetektivem.
K plnému pochopení celého procesu je třeba se zamyslet nad termínem kladný detektiv a posléze i kladný antidetektiv. Kladným detektivem rozumíme člověka, který pátrá po zločinci tradičními nebo třeba i méně tradičními metodami a řídí se logikou (antidetektiva vede Štěstěna). Jedná-li se o detektiva policejního, velice často sahají tvůrci filmů kriminálního žánru k osobní motivaci v případu, která z mužů zákona činí nástroj pomsty. Špatnému se dostane řádného potrestání. Kromě několika výjimek jsou takřka všechny kriminální příběhy vlastně pohádkou s jejími vnitřními pravidly (L. Strauss - “Morphologie pohádky”). Detektiv je postava, se kterou se tedy můžeme ztotožnit jako s nástrojem pořádku a řádu (jakkoliv detektivové vypadají, tento princip jim zůstává zachován). A jako takový má I určitou autoritu, kterou filmové prostředí cítí. I když jsou svědci činu nebo jen různé postavy jakékoliv, je jim společný respekt k zákonu a strach z vězení. Detektiv je tedy postavou, která hájí řád ve světě lidí, kteří mají před zákonem respekt, vyjma jeho hlavního protivníka - chytaného zločince.
Postava prvního antidetektiva nás v podobných závěrech může jen utvrdit. Ačkliv je Clouseau příslušníkem policejního sboru, zastupuje tedy zákon, nikdo z podezřelých nedá najevo strach nebo respekt k jeho postavení. Pohybují se v prostředí, kde míru zákona určují vědomosti o druhých a peníze, a policejní důstojník Clouseauova kalibru je rozhodně nemůže vyvést z míry. Vlastně je ještě svým bezradným přešlapováním vyprovokuje k razantnímu přiznání. Clouseau je člověk, který svou práci miluje, ale také každý den bojuje s nepřátelským okolím. Ať se jedná o předměty v jeho okolí nebo jen o pachatele, bojuje a stojí si za svými postupy, jak již dokázal v Růžovém panterovi. I pokud se jedná o zdánlivě samozřejmou autoritu před zákonem, který ztělesňuje, není v jeho případě samozřejmé nic. Osobní motivací však není v tomto případě spravedlivé potrestání nebo pomsta, ale zamilovanost do hlavní podezřelé a slepá víra v její nevinu. Není to tedy věc destrukčního principu, ale spíše záležitost, která nutí inspektora bránit něco, co se “narodilo” případně naopak o své “neukončení” bojuje.
Rozpor je (na rozdíl od běžných postupů detektivů, kteří si jdou za svým, i kdyby měli postupovat proti lidem, kteří jsou jim blízcí) I v jeho metodách. Clouseau je natolik lidský, že prostě nevěří, že by vrahem měla být osoba jemu tolik blízká. Snaží se všemožně dokázat Mariinu nevinu a kde mu fakta nebo klasické vyšetřovací metody nedávají možnost ústupu, odvolává se na svůj sporný“instinkt” a tím také bojuje o své postavení vyšetřovatele.
Víra v neexistující skutečnosti je také jeden z jeho dominantních antidetektivních rysů. Klasický detektiv je postava, která hovoří skrze zákon, postava přísně racionální, která shání hmatatelné důkazy a pachatele se snaží usvědčit touto metodou. Clouseau nejen věří, že je dobrým vyšetřovatelem (ta víra pak natolik ničí jeho nadřízeného, že mu dává vlastně za pravdu), že ho neklame instinkt, ačkoliv si je vědom své naprosté zamilovanosti, že existuje pachatel - muž, který je posedlý žárlivostí, a tím nechá vyplavat vše tutlané nebo opomíjené na povrch a místo jednoho si vyslechne pět přiznání. Absolutně nepochopitelný způsob, jakým svých závěrů dociluje, je stejně iracionální jako většina nástrah, které mu připravil svět. Clouseau je dítětem, které svět nejen objevuje stále v novém světle, ale kterého máme tolikrát i chuť před realitou bránit.
Aby vynikly všechny zajímavé vlastnosti prvního antidetektiva, museli tvůrci pochopitelně stvořit dostatek “kontrastních desek”, které by divákovu pozornost odvedly přesným směrem. I když největší “kontrastní deskou ” je vlastně celý nepřátelský svět kolem. (Musíme se pak zamyslet nad šíleností myšlenky nabádat svého sluhu k napadání a simulaci vraždy, uvědomíme-li si inspektorovu zoufalou potřebu klidu.) Tou nebližší “deskou” je postava protivníka - milionáře Ballona, který má (viz výše) zcela opačné životní hodnoty. Ale nejen jeho lhostejnost je Clouseauovi protivníkem. Další výraznou (ač nejméně nápadnou) “deskou” je figurka jeho nejbližšího spolupracovníka a přímého podřízeného Hercula. Jeho absolutně flegmatický přístup k práci dává Clouseauovi dostatečný prostor k šíleným akcím, které by jinak zdaleka tak nevynikly.
Hercule je totiž postavou skutečně zajímavou. Je to tvůrci účelně “propašovaný” divákův rozum. Hercule jedná tak, jak by jednala většina z nás a přemýšlí tak, jak bychom přemýšleli i my. Jeho výhodou je skutečnost, že s příběhem dýchá, a tak se mu nemůže stát, že by na chvíli “vypnul”, nebo jen nechtěně ztratil souvislost. Tím je nejen nahravačem, ale i obrovským “plátnem”, na kterém P. Sellers vytváří divoké komické kreace.
Inspektor Clouseau - antidetektiv - je postava, která nás devadesát minut udrží při plné pozornosti jednou vyšetřovací metodou - sledováním. Nejenže počet mrtvol vzrůstá, komisařův rozum se rychle vytrácí, ale také se zvětšuje naše zvědavost, kterou tvůrci často zvyšují opakujícími se gagy nebo jen prostým konstatováním o “instinktu”. A toto konstatování jsme konec konců slyšeli v kriminálním žánru již tolikrát. Nikdy však v tak šílené situaci nebo v tak zarputilém boji o své metody, jaký předvádí právě postava prvního antidetektiva všech dob.